OSVĚTIM
Osvětim - Svědomí lidstva
Dne 28. 4. 2023 se v brzkých ranních hodinách vydala 8. a 9. třída na exkurzi do koncentračního tábora v polské Osvětimi.
Po dlouhé cestě jsme konečně dojeli na místo. Hned po příjezdu na mě padla podivná atmosféra. Byl to zvláštní pocit, necítila jsem se vůbec příjemně. A určitě jsem nebyla jediná.
Program byl rozdělen na 2 části. V první části jsme si procházeli staré budovy, kde jsme si mohli prohlédnout věci po vězněných lidech… viděli jsme vlasy, boty, nádobí a kufry. Ve všech místnostech na zdi visely fotky z té doby. Až mi z toho přejížděl mráz po zádech. Když jsme odcházeli, pokládala jsem si otázky: „Proč to dělali? Proč zabíjeli nevinné lidi?‘‘ Na to ale asi odpověď nenajdu.
Poté jsme autobusem popojeli o kousek dál, a to do Březinky. V téhle části toho moc už nezbylo. Pouze pár stodol, ve kterých lidé spali nebo chodili na záchod, tedy pokud jim to bylo dovoleno. Náš průvodce nám k tomu říkal podrobnosti, které se neposlouchaly lehce. Pak jsme si prošli zbytek tábora. Myslím si, že kdyby nám ten den pršelo, bylo by to mnohem horší. Jelikož svítilo sluníčko, tak to působilo méně smutně.
Jsem ráda, že jsem měla možnost se tam podívat a zjistit něco nového. Je přece úplně jiné slyšet o tom ve škole a potom vše vidět na vlastní oči. I když to bylo smutné téma, den jsem si užila.
Alžběta D., IX. třída
Když jsme 28. dubna velmi brzy ráno vyjeli, měla jsem smíšené pocity a vůbec jsem se netěšila. Mířili jsme totiž na exkurzi do koncentračního tábora Osvětim.
Mě tato témata okolo 2. světové války vždycky zajímala, ale když jsem se tomu měla postavit tváří v tvář, už se mi tolik nechtělo. Celou cestu jsem přemýšlela, jak je možné, že se takové věci děly ještě pár desítek let dozadu. A co někoho vedlo k tomu něco takového vůbec udělat? Za celou čtyřhodinovou cestu jsem na nic nepřišla. Čím víc jsme se k tomuto místu přibližovali, tím víc jsem měla stísněný pocit. Nejhorší bylo vědomí, že na každém jednom místě, na které jsem stoupla, zemřel člověk. A každý z těch lidí měl svůj, určitě krásný, životní příběh, který byl zničen. Ale proč? Stálo to někomu za to mít na triku takové hrůzy?
Změnit osudy pro mě nepředstavitelnému množství lidí jen tak, je z mého pohledu nepochopitelné. Proto je potřeba si tuto, i když pro všechny z nás dost nepříjemnou památku, připomínat. Aby se nezapomnělo kolik nevinných, ale statečných lidí zde ztratilo svůj život.
Šárka Z., VIII. třída
Osvětim. Místo, kde zemřelo nepředstavitelné množství lidí. Doteď přechází mráz po zádech, když vidíte budovy, místa a cesty, po kterých se ani ne před 100 lety pohybovali nevinní lidé, kteří už se nikdy nevrátili domů.
Navštívila jsem toho místo již podruhé, a protože jsem při první návštěvě věděla o 2. světové válce a holocaustu jen velmi málo, teď to byl silnější zážitek. Vidět fotky vězňů, kteří zemřeli buď v Auschwitzu, nebo v Březince, byl opravdu nepopsatelný pocit. I přes dobrý výklad pana průvodce si asi nikdo z nás nedokáže představit, co se muselo honit hlavou vězňům, kteří vlastně čekali na smrt.
Žili v prostředí, kde se pomalu žít ani nedá. A to jen proto, že třeba vyznávali jiné náboženství nebo patřili do jiné rasy. Čísla, která ukazovala počty mrtvých, byla strašná. Viděli jsme i vagón, do kterého by se obtížně vlezla naše skupina, a to se skládala asi ze 35 členů. Když jsme u něj zastavili, řekl nám pan průvodce, že se do takového vagónu vešlo klidně 80 lidí. Jak? Prostě to tak bylo. Vězni jeli klidně 3 dny i déle bez jídla a vody. Od výstupu z vlaku jich byla většina za asi 2 hodiny po smrti.
Máme štěstí, že se to dělo v minulosti, protože by toto nechtěl zažít nikdo z nás.
Gabriela J., IX. třída
