Osvětim, svědomí lidstva

Exkurze do Osvětimi

            Ve středu 12. března jsme se vydali na exkurzi do Osvětimi. Sraz byl na 3:15 ráno, ale vyjížděli jsme později. Cesta jen tam trvala kolem pěti hodin.                                                                                                                                     Po tom, co jsme dorazili na místo, k nám došel průvodce a už to začalo. Dostali jsme všichni sluchátka, tím pádem jsme ho perfektně slyšeli. Celkově jsem z exkurze neměla dobrý pocit, ale jela jsem, protože mě to téma zajímalo. Jinak totiž nerada jezdím na taková místa. V areálu byly i místnosti, které se nemohly fotit, například tam, kde byly za sklem tuny nastříhaných vlasů. Procházeli jsme všechna místa, škoda byla ale to, že pan průvodce kolem všeho prošel dost rychle, takže nebylo moc času si třeba přečíst jména, protože bychom blokovali řadu.                                                                                                                                                                                             Potom jsme přejeli autobusem do druhé části, Birkenau, kde toho nezbylo moc, ale stejně šlo poznat, že místo bylo velké. Vidět ty postele a umývací části mi udělalo špatně. Kdyby nám o tom ostatní neřekli předem a nikdy bychom neviděli videa, tak by to bylo o dost horší. Ale jeli jsme připravení. Kromě pár zajímavostí jsem se toho nového nedozvěděla moc, zato jsem toho mnoho viděla. Zážitek to asi nemůžu brát jako skvělý, je ale správně, že se o tomto tématu bavíme.                                                                                                                   Počasí nám vyšlo, takže to bylo super, i když si myslím, že kdyby bylo zataženo a deštivo, mělo by to ten správný efekt.  

                                                                                                             Bára J.

Osvětim

Místo, na které když přijedete, přejde vám mráz po zádech. Jako první jsme procházeli tunelem, ve kterém hlásili jména lidí, kteří tam byli zabiti. Tisíce jmen.                                                                                                           Poté jsme prošli pod branou, na které je nápis ARBEIT MACHT FREI. Ptáte se, proč je v nápisu písmeno B naopak­? Protože ho vyráběli vězni a chtěli upozornit na to, že nápis lže. Celý tábor je oplocený ostnatým drátem, který tehdy byl pod elektrickým proudem. V areálu stojí věže, ze kterých hlídali, jestli vězni dělají to, co mají. Když se nějaký z vězňů rozhodl ukončit svůj život tím, že se rozběhne proti drátu, většinou byl hned zastřelen.                                                                                                                                                                                                   Za branou stály na první pohled úplně normální domy, byly to ovšem domy pro vězně. Chodili tam jenom přespávat, jinak totiž celý den pracovali. Od rána do večera, pořád dokola, dokud neumřeli. Lidé taky často umírali kvůli nemocem, protože tam byla otřesná hygiena. Ptáte se, jak hygiena probíhala? Ráno nahnali muže a ženy zvlášť do stájí, kde byla tři koryta s vodou, tam se museli většinou do dvou sekund opláchnout. Musíte uznat, že to nešlo stihnout, takže si většinou opláchli jenom obličej. Pak museli jít na záchod. No záchod. Byl to takový vystouplý kvádr s otvory. Tam také mohli strávit jenom krátký čas, většinou, než kápo napočítal do pěti. Potom museli ihned do práce. Večer jim dávali na hygienu víc času. Ale stejně ho nebylo tolik, kolik v dnešní době strávíme na toaletě a v koupelně my. Dokážete si to představit? Já teda ne.                                  V celém táboře panuje divná atmosféra, jako by si to místo všechno stále pamatovalo. A taky pamatuje. Já se jenom ptám, bylo to všechno nutné? Tolik lidských životů. Jen kvůli tomu, že to byli židé…

                                                                                                                                                                           Tereza B.